wizaard

Člověk kolem sebe stále slýchá o rovnosti a spravedlnosti, hlavně v souvislosti s politikou a soubojem těch „správných“ a těch „špatných“ (za proměnné v uvozovkách si dosaďte, koho vám je libo). Při dlouhé cestě ve vlaku mě proto napadlo napsat takové menší pojednání o rovnosti a spravedlnosti, tak se neurazte, že jsem si něco takového dovolil, ale třeba se dočtete něco nového, možná vám něco bude připadat i rozumné a možná s něčím nebudete souhlasit, ale takový je život.

Modří a oranžoví

Modří mají své představy o ideální budoucnosti a systému, oranžoví jakbysmet. V prvním případě se limitně blížíme ke kapitalismu, v tom druhém zase k socialismu. Kapitalisté, nebo spíše „volnotržníci“, nad nimiž stojí božská, uznávaná a všeřešící ruka trhu, kterou nikdy nikdo neviděl, ovšem pevně v ni věří (zde je vidět, jak je důležitá víra), vycházejí z toho, že jsme si všichni rovni, všichni bychom měli mít tedy stejně nastavená a především vyčíslená pravidla a právě onen trh, nad kterým naše ladná ručka dlí, vše podstatné vyřeší. Lidé jsou svéprávní, tak co jinak s nimi – ať se starají, chtějí-li se dobře mít, vždyť mají všichni stejnou šanci.

Socialisté to vidí trochu jinak. Lidé jim až tak svéprávní nepřijdou (no, co si budeme nalhávat, ono to tak opravdu je), vidí mezi nimi velké rozdíly, o rovnosti se snad ani nedá uvažovat, proto je nutné se o ně postarat a rozdíly vykompenzovat. Od kompenzování jsou tu ti šťastnější, úspěšnější, ti s většími majetky a vyššími příjmy.

Jsme si rovni?

Co je tedy správně? Inu, odpověď na tuto normativní otázku samozřejmě neexistuje, ale ideální stav leží někde mezi našimi dvěma barevnými tábory. Modří (a také klasičtí ekonomové) mylně vycházejí z toho, že jsme si všichni rovni, tedy že na tom jsme všichni stejně. Každý psycholog nebo sociolog vám tuto myšlenku okamžitě vyvrátí slovem „blbost“, a to z jednoduchého důvodu – každý jednotlivec je jiný, každý z nás má jiné fyzické a psychické dispozice, z nichž velkou část nikdy nezměníme. Jinými slovy – student zvláštní školy nebude dělat manažera, vozíčkář se těžko uživí jako poslíček, nadaný sirotek s nedostatkem správné výchovy to zase velmi pravděpodobně nedotáhne tak daleko jako méně nadané dítě s kvalitním rodinným zázemím. Proto je opravdu scestné říct, že máme všichni stejné šance, že jsme si před ekonomickým systémem rovni.

Rovná daň

Nedávno jsem zaslechl partu „teenagerů“, kterak si povídají o rovné dani. Poměrně silně se shodli na tom, že „jedině rovná daň a nic jiného“. Inu, s tím já nesouhlasím a samozřejmě hned vysvětlím proč. Ano, opravdu hezky vypadá stejná míra zdanění pro všechny – proč by měl někdo platit poměrně víc a někdo míň? Když dáme všichni ten svůj stejný desátek, nikdo nebude moct být nespokojený, každý dal relativně stejně. Ano, relativně je to pravda. Ovšem podívejme se na to jinak. Pětapadesátiletý invalidní důchodce, který celý život tvrdě pracoval, může jen těžko dělat fyzickou práci. Nezbude mu nic jiného, než si sednout někam na vrátnici (pokud má to štěstí a takovou práci sežene) za minimální mzdu a domů nosit pár korun. Tak mu tedy sebereme 20% příjmu. Pětatřicetiletý vysokoškolák se už propracoval do vyššího managementu a dostává tomu přiměřený plat. I jemu sebereme 20% platu. Znamená těch 20% ale pro oba opravdu stejně? Pro našeho invalidu to znamená nakupovat v Lidlu, protože na kvalitnější, značkové potraviny nemá peníze, když jeho děti studují, aby se měly líp; znamená to pro něj nemoci si koupit novou pračku, která odešla, nemoci manželce koupit pohodlné boty, když ji trápí bolesti nohou. Pro manažera představuje těch 20% večírek, na který nemůže jít, značkovou bundu, kterou si nemůže koupit, nový mobil, který se mu líbí.

Řekněme to ještě trochu jinak – pro skupiny s nízkými příjmy znamená těch 20% šetřit na nezbytných statcích. Pro střední a vyšší příjmové skupiny je to nutnost žít méně pohodlně, snížit spotřebu zbytných či luxusních statků. Je to totiž jednoduché – určitá (v podstatě) fixní část příjmu je vždy vyhrazená na nákup nezbytných statků, jako je jídlo či ošacení, zbytek pak slouží jednak k nákupu kvalitnějších statků nezbytných a jednak na pořizování těch zbytných až luxusních. U našeho vrátného tedy už zasahujeme do statků nezbytných, i když tím „jen“ snížíme jejich kvalitu, protože nepředpokládám, že by umíral hlady. Manažerovi zase ukrojíme část financí na zbytné a luxusní statky. Opakuji tedy svou otázku – opravdu je to rovná daň a opravdu těch 20% znamená pro oba stejně?

Rovnost podle socialistů

Socialisté si problém (ne)rovnosti uvědomují, proto jej chtějí řešit finanční podporou. Potíže na sebe ovšem ani tady nenechají dlouho čekat – být sociální je fajn, ale obvykle (a u nás pravidelně) sklouzne šlechetnost a podpora až k nerozumnému a necílenému populistickému rozhazování typu „pastelkovné“ či „porodné“. Sociální systém navíc obvykle zapomíná na důležitý prvek motivace (stimulace), resp. chápe jej obráceně – motivace zde probíhá podporou, pomocí. Čím je pomoc vyšší, tím by se přece motivace měla zvyšovat. Jenže chyba lávky – ono je to od určitého okamžiku přesně naopak. Proč bych pracoval za minimální mzdu, když stejné peníze dostanu od úřadu práce jen za to, že doma zevluju? (V tomto konkrétním případě ale narážíme na velký problém, protože práce je prostě součást lidského života. Lidé dlouhodobě nezaměstnaní ztrácí společenské návyky, kontakt s realitou – dlouhodobá nezaměstnanost obecně ničí společnost.) Velká spousta sociálních opatření je zase velmi špatně cílená – dobrým příkladem je zvyšování důchodů, což je ale spíš problém populismu. K čemu důchodcům je, že vezmu balík peněz a rovnoměrně je rozpustím v důchodech (tady je trochu analogie s rovou daní)? Pro důchodce s velmi nízkými důchody to je karton mlíka, tedy pomoc nulová (150 Kč nevytrhne ani nejnižší příjmové skupiny); pro důchodce s rozumným důchodem je to zase zbytečný příjem (mohou si třeba zajít na pivo).

A spravedlnost?

No a co ta spravedlnost, kterou jsem zmínil? S tou je to o mnoho složitější, ale na druhou stranu zase strašně jednoduché – žádný systém není spravedlivý; spravedlnosti není nikdy možné dosáhnout, protože někdo na systému vždy vydělává a někdo ho zase dotuje, vždy bude někdo spokojený a někdo nespokojený. Jde asi jen o to vymyslet systém takový, ve kterém budou všichni trochu nespokojení, ale hodně spokojení. Ovšem obecně by jakýkoliv systém měl být solidární – ne tak moc, jak by si to představovali oranžoví a ne tak málo, jak to vidí modří.

Jak to vidí Matěj?

Asi to z článku vyznělo – ideální stav pro mě by byla kombinace ODS a ČSSD. Toho ale bohužel za stávající situace není možné dosáhnout, protože politika je bohužel plná hloupých, neschopných gaunerů, kteří čas, který jim byl dán (a který je královsky placený včetně služebního ThinkPadu T61/T500), využívají jen k tomu, aby se pohádali, na truc si prosadili nesystémové zákony a kamarádům (za pár drobků) přiklepli dálnice a jiné státní zakázky za miliardy. Skepse? Co jiného!

(V příspěvku najdou nejenom více znalí mnoho polopravd – omlouvám se. Dopustil jsem se jich vědomě zjednodušováním.)

Apple zavedl novinky do svých celohliníkových MacBooků Pro, a sice (mimo jiné) procesory Intel Arrandale (Core i3, i5 a i7). Zahraniční redakci se dostala do ruky nejvyšší konfigurace se čtyřjádrovým Intel Core i7 a dospěli k zajímavé věci – v zátěží dosahuje procesor kvůli celohliníkovému šasi teplot přes 100°C, čímž se jeho povrch stává (s notnou dávkou eufemismu) nepříjemně teplý.

Více zde.

Jak už jsem několikrát napsal, už dlouhou dobu (na můj vkus nechutně dlouhou dobu – přes 1,5 roku) vlastním “mobilní telefon” HTC Touch Diamond vybavený operačním systémem Windows Mobile 6.1 (oficiální upgrade na verzi 6.5 není, neoficiální zatím nechci, když není čeština). Před nějakou dobou jsem psal článek o vydařené aplikaci nueDynamicClock, která přidává některým Windows Mobile zařízením od HTC (odmítám používat termín “Windows Phones”) funkcionalitu běžných počítačů a notebooků, a sice automaticky mění takt a napětí procesoru v závislosti na vytížení.

Touch Diamond totiž nedostatky Windows Mobile a nenažranost rozhraní TouchFlo 3D řeší opravdu výkonným procesorem Qualcomm o rychlosti 528 MHz (ano, na dnešní poměry Snapdragonů je to chudý příbuzný, ovšem až mě děsí, kam až se procesory v mobilech dostanou ve snaze nabídnout milion 3D efektů). Zařízení si hraje na stylovku, a tak je krom “skvělého”, lesklého vzhledu nutná také co nejnižší tloušťka těla přístroje. S tím souvisí i útlá baterie. Už teď je asi všem jasné, že 528 MHz procesor a slabá baterie není úplně ideální kombinace pro dlouhou výdrž. Řešením tedy může být zmíněná aplikace nueDynamicClock.

nueDynamicClock – tak trochu závodní šnek

Při mých nastaveních (co nejnižší rozumný takt procesoru při standby, poloviční takt při “nicnedělání” a o pětinu snížená rychlost při plném výkonu) se opravdu výdrž Diamondu znatelně prodloužila, určitě o 100%. Zpočátku jsem z toho byl nadšený, ovšem nadšení po určité době opadlo z toho důvodu, že se telefon začal chovat tak trochu jako šnek – všechno trvalo déle, hlavně akce, které závisí na rychlém probuzení přístroje (80 MHz při probuzení místo 528 MHz je znát). Nabíhání zámku S2U2 se citelně zpomalilo, čímž vznikla i drobná prodleva, než bylo možné zařízení odemknout. Při příchozím hovoru se telefon probudil zhruba za takovou dobu, co můj první E-TEN Glofiish X600 (jinými slovy – ne zrovna včas). Buzení pomocí G-Alarmu na tom bylo podobně. To vše mě nakonec vedlo k závěru, že bych buď musel přehodnotit nastavení programu, čímž bych ovšem výdrž telefonu téměř vrátil na původní hodnoty, nebo program jednoduše odinstaluji. Druhá možnost vyhrála a já si zase užívám poměrně rychlý přístroj.

Silnější baterie?

Pro HTC Touch Diamond je možné zakoupit kromě standardní také silnější baterie. Zařízení tím bohužel ztratí svou krásu a ladné křivky. Na obrázek, jak takovou baterií vybavený Diamond vypadá, se můžete podívat níže (jen pro silné nátury).

Už jsem na blogu zase dlouho neprozradil nic o sobě, nic, čeho by se mohli chytit mí nepřátelé a v ideálním případě mě tím vydírat, nebo toho aspoň využít proti mě, když už nic jiného. Jenže co na sebe prozradit? O čem napsat? Dumal jsem nad tím dlouho, jenže nic. Prostě nic. Tak jsem si aspoň přerovnal věci na stole, notebook s dockovací stanicí vyrovnal s pravým rohem stolu v obou osách a šel spát. Zkouším to další den a zase nic. No dobře, tak jsem aspoň srovnal podstavec mého nového monitoru se zadním okrajem stolu. Koukám na hrnek s propiskami (mimochodem s nápisem IBM ThinkPad, který se objeví po zahřátí čajem či kávou), jak jeho ucho směřuje kamsi jinam než rovnoběžně se stěnou – samozřejmě jsem ho srovnal. Papíry vedle klávesnice taky nebyly zrovna srovnané, no tak jsem si urovnal i je. Vzdávám přemýšlení a nechávám to na den následující.

Zas tady tak koukám do monitoru, jenže s Windows 7 je to těžký – není co rovnat. U Visty nebo XP jsem si aspoň seřadil ikony v oznamovací oblasti, jak je mám rád, jenže zpropadené “sedmičky” si to dělají samy. O půl centimetru jsem popostrčil lehátko na mobil, přičemž jsem musel i samotný přístroj v něm vystředit a odebral se do vany, třeba mě něco napadne tam. Odcházím z koupelny (samozřejmě bez nápadu, bez jediné použitelné myšlenky) a ještě zkontroluju, jestli jsem srovnal šampón se sprchovým gelem a holicí strojek s pěnou. Srovnal. Oblékám se, popadám svůj sprej, co mám na poličce u postele, trochu toho aerosolu na sebe pro dokonalý efekt z koupele nanesu a vracím jej zpět. Nesmím zapomenout ho dát přesně do rohu poličky tak, aby nápisem “STR8” směřoval do místnosti! Jak tak koukám, někdo mi pohnul s časopisem na poličce – musím ho vyrovnat do protějšího rohu. Ale co to nevidím! Kominík pro štěstí, kterého jsem nedávno dostal od maminky, je nakřivo! No jo, to jsem zas jednou nechal úklid pokoje na Katce a takhle to dopadá (ještě, že stůl s PC jsem si uklidil sám). Jdu spát, pořád mě nic nenapadá!

Ráno vstanu, ustelu a srovnám postel, “nanesu” deku, aby se dala použít coby gauč na sledování televize (kterou nepouštím). Koukám na houpací křeslo (styl Vladko) s podnožníkem a hned mě zaujmou dva neduhy – batoh na notebook není na svém místě a podnožník je nakřivo… No to se mi snad zdá! Usedám k počítači a co myslíte – zase problém! Já snad včera večer nebyl při smyslech – klávesnice nebyla vystředěná s monitorem! Matěji, Matěji, jde to s tebou skopce! Urovnal jsem ji, copak jiného s ní?

Jo, už jsem se zmiňoval, že nemám rád změny?

Nedávno jsem řešil zajímavý problém, se kterým mi nebyla technická podpora Advanced System Care schopná pomoct. Šlo o to, že na mém ThinkPadu R400 s Windows 7 Professional (obnovené přes Recovery Media) aplikace prostě nechtěla korektně běžet (resp. zobrazit) na jakémkoliv uživatelském účtu, který měl v názvu nějaký speciální český znak (typicky “Matěj”) – nedokázal pak uložit ani číst nastavení z jednoduchého důvodu “Cesta nenalezena”. Jen doplním, že na jakémkoliv jiném počítači či notebooku s Windows 7 nebyl problém (ani na jiných ThinkPadech).

Kde je chyba?

Je to až přehnaně jednoduché – Lenovo či Microsoft zřejmě špatně implementovali jazykový MUI balíček a místní/regionální nastavení.

Řešení?

Zajímavé ale je, že nastavování nepomáhá, protože v něm viditelně chyba není. S řešením problému jsem se trápil dlouhou dobu, až jsem rezignoval a vrátil se k CCleaneru. Nedalo mi to a musel jsem znovu. To, co pomohlo, je skoro až k pláči – stačí použít defaultní nastavení!

Postup:

1. Otevřete Ovládací panely –> Hodiny, jazyk a oblast –> Oblast a jazyk.
2. V záložce Formáty klikněte na tlačítko “Další nastavení…”.
3. V novém okně jen klikněte na “Vynulovat” a vše uložte a zavřete.
4. Doporučil bych ještě restart.
5. Hotovo.